Balada o konci sebelítosti

marketa

Markéta se ode mne víc než před měsícem odstěhovala a od té doby jsme se neviděli, až dnes. Byl jsem dost nervózní a chvilku mi trvalo, než jsem se uklidnil. Povídali jsme si o životě, o našich rodinách a pak o nás. Řekla mi, že si nedovede představit, že budeme spolu. Já jí řekl, že já si to představit dokážu. Pak jsem odnesl tác, doprovodil jí k autu, zeptal se, jestli ji mohu obejmout, obejmul ji, řekl ji „promiň mi všechno“, dal jí poslední pusu a ona odjela. Šel jsem do auta a cejtil se prázdně. Ani nevím, co jsem vlastně čekal. Sedl jsem si, zamknul se a koukal skrz přední sklo. Na Kulaťáku svítilo sluníčko přes stromy a začalo poprchávat. Déšť v ráji.

Došlo mi, že jsem celou dobu doufal, že se dáme zase dohromady. Nedovedl jsem si představit, že spolu nebudeme, ale ve skutečnosti jsem si ani nedovedl představit, že spolu budeme. Bylo v nás obou moc bolesti, kterou jsme obraceli proti sobě. Byli jsme tak často zaneprázdnění bojováním jeden proti druhému a nevěděli jsme, jak z toho ven. Během toho roku a půl jsme zažili strašně moc lásky a krásnejch věcí, ale ty ošklivý se opakovaly a ke konci jich bylo už prostě moc.

Byl jsem smutnej a na malou chvilku jsem cejtil svoje klasické pocity opuštění a jen jsem čekal, až naběhne sebelítostná fáze. Fáze, která mne provázela prakticky celý život. Sebelitoval jsem se často a sebelitoval jsem se rád. Byla to energie, ze které jsem se naučil čerpat. Energie,  pomocí které napsal K.H. Mácha svůj Máj a stovky ne-li tisíce autorů vytvořilo svá nejlepší díla. Byla to energie, jako každá jiná, jen pocházela z temné strany lidské duše, z rozervaného srdce a z negativních emocí.  A tahle energie funguje, jen si na ní nesmíte moc zvyknout, protože se na ni stanete závislí…a děláte pak možné i nemožné, abyste měli pravidelný přísun.

Ten koho milujete má všechna práva, včetně práva vás nemilovat.

Jenže sebelítost se nedostavila. Asi 20 minut jsem v tom autě seděl a jen pozoroval, co se ve mně děje. Pak jsem si odříkal část děkovačky z Rušky a dost mi to pomohlo. Už brzo se to ve mně nastřádá a napíšu o ní víc. Pak jsem se konečně pohnul, nastartoval a jel domů. Po cestě mi Markéta ještě napsala krásný věci do Viberu. Doma jsem si k nim lehl na gauč a přečetl si je. Najednou jsem měl pocit, že jí strašně miluju, ale né tou láskou, ve které ji musím mít, ale tou láskou, ve které jsem schopen jí nechat jít. Nechat ji jít směrem, kterým jít chce a to s plným vědomím, že tím směrem nepůjde se mnou. Bylo to ve mně strašně silný a i teď, jak to píšu, jsem naměkko. Při psaní zprávy, ve které jsem se s ní loučil a přál jí štěstí jsem brečel a přišlo mi to strašně správný. V těch slzách byl smutek, ale také láska a pocit, že jsou věci správně, ačkoliv mi bylo strašně smutno. Napsal jsem jí, jak si jí vážím, jak obdivuju její odvahu, jak jsem na ní pyšnej, jak ji moc miluju a jak mi bude chybět. A myslel jsem to úplně vážně a nebylo v tom nic, než čistota a láska a sdílení života s ženou, se kterou jsem strávil sakra intenzivní rok a půl. S první ženou, kterou jsem požádal o ruku a první ženou, se kterou jsem se rozhodl strávit zbytek života. Teď vím, že se to nestane a je mi z toho smutno, přesto vím, že je to jak to má být.

Po pár hodinách mi došlo, jak jinak dnes Markéta vypadala. Byla klidnější, měla v očích větší klid a mír a vyzařovalo z ní víc ženskosti a zranitelnosti. Díky tomu, že to nevzdala a pracovala na sobě, našla klid a byla schopná se s těžkou situací vyrovnat. A já jsem neskutečně vděčněj a šťasnej, že jsem jí takhle mohl vidět. Celej náš vztah jsem toužil, aby ten klid našla, protože k ní život nebyl milosrdný. Toužil jsem, aby už přestala utíkat a přestala se skrývat a postavila se do měnících se proudů světa s klidem a čelila mu s úsměvem na tváři. Toužil jsem, aby se to stalo a za celou dobu co jí znám, jsem ji tomuto stavu neviděl blíž. Je mi ze srdce líto, že jí na této cestě už nebudu provázet, ale bude mne navždy těšit, že díky problémům, které jsme měli, v sobě našla sílu. Stejně tak jsem já našel sílu v sobě, sílu, kterou jsem postrádal celý svůj dosavadní život …a také jsem se vydal na cestu.

Jen ty naše cesty nevedou stejným směrem.

Markéta byla žena, pro kterou bych šel na světa kraj a na tom se nic nemění. Přesto jsem rád, že se naše cesty dnes rozpojily, protože to tak mělo a má být. Láska má mnoho podob a to, co dnes předvedla nám dvěma je něco, o čem jsme ani jeden z nás netušili, že v sobě máme.

2 thoughts on “Balada o konci sebelítosti

  1. Klára 30.5.2016 at 20:36

    Jakožto Rušačka (nyní po R2) si nemůžu blog vynachválit, ač jsou články dva roky staré. Rozhodně kolikrát pomůžou nakopnout. :)

    • Jan Hájek 19.6.2016 at 10:34

      Díky Kláro, to jsem rád :)

Napsat komentář

Name *
Email *
Website