Všichni jsme zbabělci, až dokud nejsme

Všichni jsme zbabělci, až dokud nejsme

Jak začít. Nevím. Téma odvaha je to, co řeším odedávna. Nevím proč, nevím jak se to stalo, ale nikdy jsem nebyl odvážný. Celý život jsem dělal věci, které jsem převážně sám dělat nechtěl. A proč? Protože jsem nechtěl dělat problémy, chtěl vyjít vstříct ostatním, nechtěl se přít, chtěl bejt oblíbenej a hlavně dost často nevěděl co sám chci, takže ani neměl protiargument, proti-plán nebo cokoliv proti.

RUŠkou a všema věcma, kterejma jsem za poslední roky prošel, se to významně zlepšilo. Jakože významně. Naučil jsem se říkat ne, naučil jsem se odmítat, naučil jsem se prosazovat svou. Nejsem v tom virtuoz, to v žádném případě, ale umím to, zvládnu to. Přesto často nejdu přes svojí pohodlnost a klid, kterej mám rád.

Quo vadis brande?

A teď malý exkurz do firmy.

Ve firmě zrovna řešíme dilema. Mám jasnou představu o tom, co bych chtěl a jak by to mělo fungovat, ale neumím to dát do slov. Neumím to sepsat tak, aby to chápali moji nejbližší kolegové, natož aby to pochopili ti, kteří od nás kupují a chci, aby kupovali nadále. Nechali jsme si dokonce zpracovat brandový audit od lidí chytřejších než jsme my. A jak to dopadlo? Dostali jsme na frak. Jsme nemastní, neslaní, nejsme čitelní, vyhranění, prostě to nemá koule.

Před pár lety jsem dělal rozhovor s Jirkou Rosteckým a povídali jsme si tam o všem možným a já mu vysvětloval, že „ryba smrdí od hlavy“. Tj. pokud se pohybujeme v malých či menších firmách, v podstatě je firma odrazem zakladatele nebo zakladatelů. S jejich klady i zápory, s jejich strachy i vizemi, prostě takovej konstrukt kopírující preference otců zakladatelů. A že to tak bylo i u nás, ale já se už přes to přenes a fungujeme jak z praku. A to je pravda, z praku fungujeme. Vystřelili jsme jako by nás střílel samotný David a několik let si razili cestu trhem. A když kámen ztratil na rychlosti, začali jsme zpomalovat. A poslední rok neřešíme nic jiného, než co s tím a jak se posunout dál. A jak jsem poslouchal ten audit, tak mi došlo, že důvod je uplně stejný, jako dřív.

Já.

Sebestředné, ale pravdivé.

Na zdi v kanclu máme náš zážitkový autobus, organizační strukturu ve funky stylu. U pozice řidiče je napsáno, že pokud věci šlapou a fungují jak mají, je to zásluha nás všech. A pokud věci nešlapou a drhnou, je to vina řidiče. No, psal jsem to já a je to myslím pravda.

Zbavil jsem se svých obav a iracionálních brzd, které mne držely při zemi. Vyrazil jsem kupředu a stal se borcem okresního přeboru. S přehledem. Ale na národní ligu to nestačí. A o nějakým evropským či světovým poháru mne ani nenapadne přemejšlet. A proč? Nemám na to koule.

Where are you from? My fathers nuts.

Čízy hláška založená na reálné situaci z mého studijního pobytu v Kanadě slouží jen jako chabý oslí můstek…

Proč to kurva dělám?

Celej život jsem byl zbabělej. Bál jsem se věcí, které byly pro ostatní obvyklé. Neměl jsem koule v podstatě na nic.

A pak jsem jednou vystoupil z letadla jen s pitomým padákem na zádech.

Že bych byl tak odvážněj? Ani hovno. Dal jsem paravýcvik své tehdejší přítelkyni a ona tam nechtěla jít sama. A já neměl koule na to přiznat, že je odvážnější, než já (což byla!).. tak jsem šel. Bál jsem se neskutečně. Na místě jsem se fixoval na lidi, co se báli ještě víc. To mi pomáhalo. Na letiště jsme jeli asi dvakrát zbytečně, tj. neskákalo se, takže agónie byla skoro nekonečná.  A pak počasí jednou klaplo, omg, a najednou sedím v Andule spolu s dalšími zoufalci a prdláme si to do potřebné výšky. Kamarádka Irina, která se neskutečně bála, byla mojí spásou, protože jsem ji rozptyloval, vtípkoval a zaháněl tím svůj megastrach. Pak to najedou začalo svítit, nebo zvonit, už si nepamatuju a my začali skákat. Pamatuju si jak dneska, jak jsem stál ve dveřích letícího letadla, batůžek jsem měl drátem přidělanej k lanku na stropě letadla a pode mnou byly všemožně barevná políčka a domy. Mozek jsem měl v tu chvíli uplně prázdný, tak jsem z toho letadla prostě vystoupil. Chvíli jsem se mrskal ve vzduchu, pak se nade mnou najednou otevřel padák a já letěl. Z nějakých sedmi automatických úkonů, které jsme dva dny drilovali, jsme udělal snad dva. Vytáhl řídící šňury a začal „kormidlovat“. Mozek jel stále v nějakém úsporném řežimu, byl jsem v místě a situaci, kterou prostě nejde rozumově pobrat, takže jede na půl výkonu a čeká, až to přejde. Instrukce, které se linuly z jednosměrné vysílačky jsem v mozkové mlze následoval s takovou přesností, že jsem za pár minut přístál kousek od runwaye. V kukuřici. Jelikož jsem okamžitě po vyfouklem padáku neskočil, vítr ho znovu nafoukl a chvíli mě, pěkně pozadu, tou kukuřící táhnul. Pak jsem ho přemohl, sbalil do náruče a vyrazil směrem k letištním budovám.

A pak to přišlo

Ten největší zbabělec, kterého jsem znal, srábek a poseroutka, kterým jsem celej život byl. Byl fuč. Pro tuto chvíli zmizel a nahradilo ho něco uplně jiného. Hřálo mne u srdce, v břiše, musel jsem se usmívat jako uplnej idiot a jak jsem kráčel v zapadajícím slunci, cejtil jsem se šťastnej. Ne, já jsem byl šťastnej. Tyhle pocity jsem do té doby zažíval v reálném světe mezi lidmi velmi zřídka, v této intenzitě skoro nikdy. A najednou, po zcela stupidní kratochvíli a nečemu, co se dá koupit za dva litry, jsem se cejtil fakt skvěle, šťastně a naplněně.

V tu chvíli se pro mne ten seskok, ten zážitek, stal symbolem toho, že toho zvládnu víc, než běžně zvládám, že na to mám, že toho jsem schopen a že je ve mne mnohem víc, než se z toho jak žiju dá odvozovat. Je to taková zvenku potvrzená naděje, že bez ohledu na to, co jsem předváděl doposud, můžu být od zítřka lepší.

A nedávno to bylo 10 let, co podobný věci prodávám a spolu s nima i tyhle pocity. Nevím, jestli to takhle prožívá každej, ale doufám a věřím, že jo. Že se mi-nám povedlo u tisíců, desetitisíců lidí probudit něco, co třeba dlouho nezažili. Když se takhle dívám zpětně, tak to byl důvod, proč jsem do toho šel. Chtěl jsem k lidem dostat něco, co by je vyrvalo z jejich denodenní zbabělosti a ukázalo jim, že to jde. Že každej z nás je zbabělec, dokud není. Dokud nevystoupí z letadla. Někdy to stačí obrazně, někdy je třeba udělat to doopravdy.

A hlavně to nejni jen vo nějakým skákání z letadla nebo adrenalinu. To fungovalo na můj případ. Pro někoho může uplně stejnej thrill zajít si zajezdit v tanku, zažít tantra masáž, nebo prostě jen na dva dny vypnout nebo si zkusit ukovat vlastní meč. Mnohdy jsou naše touhy docela vobyčejný a pro holku na mateřšký je uber-zážitek degustace vína s kámoškama…po dvou letech galejí s mimčem, který zbožnuje, ale prostě volnej večer s holkama, voe! No dyk mi rozumíte, ne?

Ptejte se

Ostatně zkuste to. Zeptejte se deseti lidí ve vašem okolí po čem touží. Zjistíte, tak jako já, že těch mezihvězdnejch letů a světovejch mírů moc nebude, zato tam bude plno věci, které se prostě dají zrealizovat docela jednoduše. Vždyť se stačí podívat na Ježíškova vnoučata – tam bylo taky plno běžnejch věcí. A není to jen tím, že se jedná o staroušky, co sedí smutně v domovech důchodců. Podobný touhy maj i dnešní čtyřicátníci, jenom se zatím ještě styděj se k tomu přiznat.

Proč tedy dělám, to co dělám?

A jsem zpátky u základní otázky života, vesmíru a vůbec.

A jsou tohle ty „koule“, který hledám? Je tohle ten hlavní důvod? No je i není. Při přemýšlení, co to vlastně je, co mě provází celým životem a co mne fakt baví, jsem přišel na jedno.

Snažím se probouzet to lepší v nás

Většinu života jsem se to snažil probouzet hlavně v ostatních. Tím, že jsem v ně věřil, že jsem je podporoval, že jsem jim věřil, podržel je, když to potřebovali, pohladil je, když jim nebylo dobře a vzal jejich břímě na svoje bedra, kdykoliv jsem měl příležitost. Dělal jsem to odjakživa, co si pamatuju. Dělal jsem to jako syn, jako brácha, jako synovec, jako kamarád, jako platonický i neplatonický milenec, přítel, partner, kolega, šéf. Byl jsem přebírač starostí, vrba, radič. Byl jsem houba nacucávající slzy světa. Dělal jsem to v naději, že v sobě tu odvahu najdou. I když jsem jí já najít neuměl.

A vlastně na stejných základech jsem postavil svojí firmu. Místo, které se stará jak o vlastní o lidi, co si od nás něco koupí. Ale i pro lidi, co pracují pro mně nebo se mnou. Útočiště, které funguje na zcela naivních pravidlech přátelství, sdílené vize a zodpovědnosti. A protože jsme doposud nezkrachovali, tak to je důkaz, že zážitková utopie tak nějak funguje. Ale nefunguje správně. Některé stavební bloky nemaj koule. Některé stavební prvky nejsou v komerční firmě použitelné, některé nejsou slučitelné s tím, co chceme dokázat. A jedinej, kdo je může změnit jsem já.

To lepší z nás

Je to naivní, nerealistické a přechytralé? Ne, není. Tohle je přesně ten level naivity, kterej mne v životě tankuje. Je to vlastně můj styl fungování. Bez ohledu na to, co dělám, mám potřebu vyrážet to lepší ze všech kolem mně. A nejenom samotnejma terapiema, ale delám to i se svojí ženou, svejma dětma, kolegama v práci, kamarádama…no prostě ze všema, dokud mne s tím nepošlou do prdele. Anebo pokud mi nedojde šťáva. Pokud se tak stane, jsem mlčící a mračící se autista s „warning: serious attitude problem“ na tričku. A potřebuju se na pár dní někam schovat s věcma/lidma co miluju…dobít baterie, abych se mohl vrátit a „prudit“ dál :)

A taky často trpím tím, že to nefunguje. Že to lidi kolem mne nechápou a furt jedou v těch svejch kolejích a pokračujou v dělání píčovin. Ale já jsem trpělivej (někdy fakt moc a někdy fakt zbytečně) a pokračuju v tom, abych je směroval tam, kde vidím to lepší z nich. A protože člověk není jednoduchý stroj, tak mnou vkládané úsilí má různé výsledky. A tak furt přemejšlím, jak to kurňa udělat, aby toho fungovalo víc a častěji.

To co miluju ze mne udělá lepšího člověka

To je můj závěr z posledních 14ti dnů bádání. Když čtu Eriksna, koukám na Avengers: Infinity War, když čtu Ready Player One, když na Spartanu dám lano, když udělám 50 shybů a zároveň když doma blbnu před spaním s dětma, když se ženou koukáme v „bazénku“ na film, když si udělám kafe od Doubleshotu nebo mi přinesou dvojítýho burgera…a taky, když napíšu novej cestopis nebo udělám novej web nebo objevím supercool plugin do wordpressu. To jsou jedny z mnoha chvil, kdy je mi skvěle a nepochybuju, že na ten svět patřím a uplně přesně takhle. Že není nic, co bych v tuto chvíli dělal radši a jsem s tím megaspokojenej bez ohledu na to, že to nakonec bude sračka (ten film myslím :)).

A jak je to s těma koulema?

To se snažím furt ještě trochu vylaborovat, ale v podstatě to vidím tak, že najit koule ve věcech, které miluju, není problém. A tak chci dělat jen věci, které miluju. Chci nasměrovat celou firmu tím směrem a nadchnout pro to aspoň 10 miliónů lidí. Chci takhle žít doma s rodinou a nedělat kompromisy tam, kde není dobré je hledat. Chci takhle žít tak moc jak to jen jde a všechno ostatní poslat do prdele, odříznout, ukousnout a zahodit. Ale víte co? Já se neumím nudit, vždycky mám tisíc věcí, které můžu udělat, takže se vlastně nebojím, že s tím přístupem by mi zůstalo moc času na věci, který dělat nechci. Který mne votravujou a nejsou vlastně k ničemu. A jestli někdo tvrdí, že jsou potřeba, tak ať je dělá. A chci v tom bejt dobrej a jít příkladem, protože nic lepšího neznám. Chci kázat víno i vodu a pít taky oboje, chci žít tak, abych na sebe byl pyšnej a každej den jsem měl pocit, že jsem ze života vymáčknul to nejlepší. A klidně to může znamenat, že si budu celej den jen číst, nebo dřít 12 hodin. To se přece počíta oboje, když to miluju, ne? No jasně, že jo.

Přidejte se

Ale jelikož mi někdy dojde pára, tak potřebuju i vás. Lidi, kteří taky chtěji ze života to nejlepší a chtějí dělat, co milují. Jsou pozitivní, mají rádi život a místo problémů hledají řešení. Lidi, kteří vědí co chtěji nebo by to taky chtěli zjistit, jako já :) A s takovými lidmi chci trávit život, pracovat, potkávat se a třeba, když nás bude dost, tak se nám povede nakazit mnohem víc lidí kolem nás.

Láska je nová zbabělost

Už se zas trochu točím v kruhu, ale jo, tohle je vono. Kdykoliv mně postihne infekce zbabělosti, je třeba jí léčit tím co miluju. Je třeba si říct, estli to čemu čelím je v souladu se světem, kterej miluju a tím jak funguje. A pokud ne, tak se postavit proti a neustoupit ani o píď.

Jako Gandalf v dolech Mórie.

You shall not pass! No, you shall really not.

Otherwise youf life will be dull and shitty….and not yours at all.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..