Proč se mi nepovedlo najít štěstí v knihách

bastien2

Posledních 13 let jsem strávil čtením. Četl jsem hodně, hltal jsem návody na úspěch, byznysové, spirituální, lajfstajlové a čekal, kdy to příjde. Kdy najdu štěstí v knihách. Kdy se konečně všechno změní.

Ale popořádku.

Vášnivá etapa success literatury

Kde to vlastně všechno začalo?

To vím uplně přesně…všechno to začalo 14. listopadu roku 2000 kolem 18:39 ve 3 patře vysokoškolské koleje Chapman House v městečku Truro, v Novém Skotsku v daleké Kanadě :)

Knížku 7 habits of successful people od Stevena R. Coveyho mi půjčil spolužák, a vedoucí patra, Adam Mermuys, když jsem potřeboval udělat nějaký „referát“. Knížka mne doslova nadchla a mám pocit, že mi tak trochu převrátila život naruby. Při jejím čtení jsem měl najednou pocit, že píše o tom, čeho bych rád dosáhl a dokonce i radí, jak na to. Mluví v ní o mentalitě dostatku, o samostatnosti a vědomé závislosti, o tom, že důležité věci dělat nejdřív, o vnitřním kompasu, win-win řešení atp. Dneska již profláklá knížka pro mne tehdy znamenala zázrak.

K Robertu Kiyosakimu mne přivedl kamarád Zsolti a já měl pocit, že mi dal přečíst zakázanou bibli. Prožíval jsem jeho příběh O chudém tátovi a bohatém tátovi a miloval jeho rajcovně kacířský prohlášení typu, že mu sluší jezdit v Porsche, takže by v něm měl jezdit. Koupil jsem si od něho snad všechno co vydal. Tak polovinu z nich jsem nikdy nepřečet, ale furt je mám v knihovně :)

A jelikož Zsolti žil nějaký čas v Austrálii a do “success literature” byl už dost namočenej, začal mi doporučovat další a další autory a já se rozjel…a hlavně mi poradil, že valná většina těchto knih existuje take v audio verzi…a já objevil jednu z lásek svého života…audioknihy!

Audioknihy – láska mého života

V rámci své touhy po štěstí jsem málem zavařil eDonkeyho a vytáčené připojení na naší analogové lince a postahoval kompletně všechny audioknihy, které jsem našel. A že jich byly desítky…ne-li stovky!

A začal jsem je poslouchat. Doma, ve sluchátkách, v autě. Když jsem dělal v Exploreru, jezdil jsem z Řeporyj autem. Každej den. Ta hodina do práce a hodina z práce pro mne byla cestou do tajů mých vzorů, motivačních spíkrů, motivátorů, inspirátorů a jiných guru-ú, jejichž slova jsem hltal s nábožnou vášní a plnil si své poloprázdné srdce a mysl nadějemi jejich slov a filosofií.

I want more!
Byla to krásná cesta a trvala roky. Přečetl a naposlouchal jsem stovky knih. Byl jsem jak Neo, kterému zrovna do hlavy nainstalovali celou knihovnu shaolinského kung-fu. Vždy jsem jen na chvíli otevřeli oči, tříkrát se nadechl a s šíleným výrazem na tváři špitnul “I want more!”

neo

A kdo byli mí milovaní?

Stephen R. Covey se svými 7 návyky vysoce úspěšných lidí a mnoha dalšími tituly vlastně všechno začal a za to mu neskonalý dík. Do teďka mi jeho „to live, to learn, to love, to leave a legacy“ přijde jako skvělá životní filosofie.

Havajský Japonec Robert Kyiosaki se svými fialovými biblemi počínaje megaúspěšným titulem Chudý táta Bohatý táta a mnoha dalšími add-ony k tomutéž. Díky němu jsem asi poprvé pocítil, že chci být sám svým pánem, vzít štěstí do vlastních rukou a začít podnikat. A taky se od té doby potutelně usmívám, když mi někdo říká, jak dobře investoval do domu na hypotéku :).

Earl Nightingale a jeho Acres of Diamonds (Lead the field) mně naučily, že těsně před cílem je tma nejhustší a cesta nejtěžší a je největší šance, že člověk zapochybuje a vzdá to…a přitom může být jen jedno kopnutí od zlaté žíly.

Tony Robbins mne naučil, že je uplně fuk, kolik věcí znáte, ale dokud nehnete prdelí a něco neuděláte, tak se nic nezmění. Miloval jsem jeho inspirativní styl mluvení a jeho ikonický Personal Power nebo Awaken the Giant Within. A taky, že člověk může vlastnit svůj vlastní ostrov, což mně v té době dost nakoplo :)

John DeMartini mne naučil, co je třeba říkat ženám a jak to vlastně na světě mezi muži a ženami funguje a taky, že se někdy stačí usmívat a letíte byznys class. Teda, naučil mne to teoreticky. Praxe je samozřejmě o dost méně pochopitelná ;)

Napoleon Hill mně učil lekce o tom, že jediné, co mi nikdo na světe nemůže vzít je to, co mám v hlavě a v srdci, o tom, že to jak se k věcem stavím mně definuje a že je možné si zachovat důstojnost I tváří v tvář smrti v koncentračním táboře. Také mně naučil, že je praktické nenechat si vzít naději. U Think and grow rich, což je sama o sobě taková bible success literatury, jsem se docela trápil – blbě se to četlo – ale má něco do sebe.

Dale Carnegie a jeho How to win friends and influence people pro mne, introverta, byla zajímavá stať v tom, jak vlastně fungují lidé, jejich ego a celá ta bizarní sociální dynamika, která mí byla celý život cizí a ne-vlastní.

Jack Canfield a jeho Chicken soup for the soul mně fascinovala už nevím čím, asi tou milónovou bankovkou co si nalepil na strop a každej den na ní koukal ;)

Ve slovech a velmi analyticky podložených dílech Jima Collinse Good to Great a Built to last jsem hledal odpovědi na to, jak vytvořít megaúspěšnou firmu.

Sir Richard Branson mně motivoval svou nekonvenčností a knihách založených na radách selského rozumu. A zas mně fascinovalo, že má svůj ostrov a k tomu kolem sebe plno krásnejch ženskejch :)

Brian Tracy byl v audiu sice uspavač hadů, ale jeho 21 ways how to sell like crazy a dalších asi sto knih, které vydával a dodnes asi vydává s pragmaticky-robotickou rutinou, jsem stejně sjíždel v mp3. Dokonce jsem se s ním i osobně setkal, když vedl v Praze uzavřený seminář se sympatickou Renatou Kronewetterovou (se kterou i píše knížky). Seminář byl zajímavej a i na to, že už není nejmladší furt říká chytrý věci. Dokonce mi i podepsal knížku, ale vyfotit s ním jsem se styděl :)

Minutový manager Kena Blancharda mne učil efektivitě ve chválení, ale mám dojem, že mi to tehdy přišlo trošku přitažený za vlasy :)

Who moved my cheese od Spencera Johnsona mi zas dal povědomí o tom, co se asi honí několika hlodavcům v bludišti, kde se ztrácí sýr. A taky o tom, že jedinou jistotou v životě je změna a kdo se jí nebojí, může být šťastný.

E-myth od Michaela Gerbera mně naučila, že není delegovat jako delegovat a že dělat firmu neznamená vytvářet pro sebe pracovní místo a taky že místo nošení vody je lepší postavit vodovod :)

Mnohem později jsem zabrouzdal I do české provenience a poslouchal touretovým syndromem zkoušeného Ivo Tomana a jeho pecky Pozitivní myšlení není pro každého, Proč jen 5% lidí uspěje nebo Závist si musíš zasloužit :)

A pak se objevil film What the bleep do we know a já propadl kouzlu zákona přitažlivosti. A líbí se mi moc dodnes.

Později se objevil ještě The Secret, kterej se mi už tolik nelíbí, ale dostal filosofii úspěchu do širšího povědomí. A to je podstatně lepší lepší, než takový to naše hospodský brblací čecháčkovství, kterýmu se tu říká realismus.

This slideshow requires JavaScript.

Spirituálně-ezoterické období

Když mi už svět tvrdého byznysového motivování přišel moc ostrý, objevil jsem Alchymistu od Paula Coelha a do tohoto světa jsem skočil s nemenší vášní. Od Coelha jsem v té době přečetl všechno, ale nejvíc mne po Santiagovi vzal za srdce Poutník a popis cesty do Santiaga de Compostela, kterou si asi jednou celou dám. A přiznávám, ze Coelha mám rád furt a dokonce ho odebírám na fejsbuku! :)

Kdo ze spirituálních hledajících nečetl Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize, známé to toltécké dílo, asi jako by nebyl. Přijdou mi dobré, líbilo se mi je číst a ještě raději poslouchat Duška, jak to podává po svém :)

Dan Millman a jeho Pokojný bojovník pro mne bylo dost sugestivní čtení. Do té doby žádný guru nepracoval na benzínové pumpě a neuměl během vteřiny vyskočit na střechu. Zároveň jsem byl na Millmanově semináři v Praze, kde předváděl, že umí stále stát na rukou. A taky jsem toužil v životě potkat svého Sokrata, aby mne naučil, jak slyšet myriádu zvuků, vidět všechny barvy duhy a prožívat život v jeho plnosti s klidem v duši. Film na motivy knížky byl dost bídnej, ale dostal jsem ho zadarmo v ceně semináře, tak si nestěžuju :)

Robin S. Sharma a jeho Mnich, který prodal Ferrari mi potvrdil, že to co vypadá jako úspěšný život tak vlastně nemusí být a dost často to tak ani není. Jen se pak divíme, když si někdo, kdo vše, prostřelí hlavu.

Jen silou vůle jsem dočetl Milarepu od Eduarda Tomáše, který se učil černou magii a stavěl domy z kamenů (Milarepa, ne Tomáš).

Sidharta od Hermana Hesseho byl podstatně kratší a taky zajímavější a já u něj měl pocit, že si dovedu představit co to znamená žít přítomným okamžikem a plně ho prožívat. Samozřejmě pouze teoreticky :)

Sun-c´ho Umění války mne fascinovalo a už vím, že pro vítězství v bitvě je nutné vybrat vyšší polohu, nenechávat po armádě zbytky, aby si nepřítel myslel, že už nemáme co jíst a taky, že vojáci se musí velitele bát víc, než nepřítele :)

Letec a filosof Antoine de Saint-Exupéry mně bavil v Malém princi a ukazoval, co je v životě důležité a pak potrápil neskutečně těžce přelouskatelnou, ale výživnou, Citadelou. Tam jsem se naučil, že každý má v životě své místo a že ne všichni lidé chtějí být šťastní.

A taky jsem přelouskal Johana Livingstona Racka, který dost mátl mou představivost, ale měl jsem pocit, že mne oslovuje…a že chci taky létat super rychlostí a že můžu, pokud přijdu na to, jak si to dovolit.

Čaroděje ze země OZ jsem měl od kouče jako povinnou četbu (to víte, iluzionista :) a taky Alenku v říši divů od velmi plodného Lewise Carolla.

S klukama jsme si na dovolené předčítali Cestu pravého muže od Davida Deidy. Hezké čtení, fakt. Došlo mi při něm v čem se nechovám, jako chlap a na čem bych měl máknout :)

Naslouchal jsem zenovému hlasu Shunryu Suzukiho a jeho Beginers Mind a snažil se rozlousknout jeho koány. Neúspěšně :)

Mnohem později, když jsem kvůli práci louskal Anděla západního okna od Gustava Meyrinka, tak mi došlo, že už budu číst jen zábavný věci – moje neméně milované fantasy nebo sci-fi :)

Ale o tom jindy. To je na samostatný článek…minimálně :)

A co to štěstí?

Zažil jsem ho čtouce, poslouchajíc a sledujíc výtvory výše uvedených hodně moc. Emoce se mnou cloumaly a fakt jsem měl pocit, že do sebe dostávám tajuplné nauky, o kterých většina lidí na světě (nebo minimálně v ČR) nemá ani potuchy. Že vím víc, než oni a že mne to předurčuje k velkému štěstí, bohatství a hojnosti.

A měl jsem pravdu! :)

Ač to štěstí jsem v knihách nenašel, nelekejte se. Naučil jsem se fůru zajímavejch věcí, nechal se unášet lidmi, co vypadali, že vědí, o čem je život. Opíjel jsem se úspěchem a tím, že je všechno možné. A určitě mně to dost ovlivnilo, bez ohledu na to, že aplikace knižních mouder v reálněm světe byla obvykle hezkou příležitostí, jak si naběhnout.  A taky to bylo tím, že jsem hledal štěstí v knihách a tam není.

Stejně jako Santiago i já jsem měl pocit, že ho musím hledat…daleko, hluboko a v místech, kam třeba jiní nedohlédnou. A stejně jako Santiago jsem si celou tuhle cestu prošel, po cestě se toho hodně naučil, hodně si naběhnul, prožil mnoho zklamání, abych to svoje štěstí pak našel tam, odkud před těmi mnoha lety vyšel.

A o tom to asi je. Vydat se na cestu, hledat a nenacházet, dát do toho všechno…a pak se nakonec vrátit na začátek a tam na něj narazit jen tak mimochodem.

Napsat komentář

Name *
Email *
Website