Povídka

Povídka

„To byl zase let.“ zamumlal a objednal si třetí skleničku dvanáctileté Chivas Regal. Jak říkal, jediné, co se v tomhle zapadákově dá pít. Regionální letiště v Doorway, třetím největším městě protektorátu Oklahoma, mělo své nejlepší roky za sebou. Od doby, co vypadlo z leteckého koridoru Nebraska – Omaha, sem létalo jen několik letadel měsíčně. Služby letištní haly tomu bohužel přesně odpovídaly. Do puntíku. James Cole byl ošuntělý padesátník, jehož červený nos dával světu na odiv, že jeho majitel rád nebo alespoň dost pije. U pilota vnitrostátní linky AirWards nezanedbatelný problém. Ruka pevně v sádře pevně uchycená v ramenním popruhu dávala najevo, že nedávno utrpěl střet s chodníkem či sloupem veřejného osvětlení. Ovšem před prvním panákem ze tří byl James už 17 týdnů uplně čistý. Nepil a nebral kupodivu ani drogy, kterými si svá pijácká období rád prokládal. Dostatečnou motivací mu byla poslední šance, kterou mu důrazně a velkoryse darovala hlavní manažerka lidských zdrojů AIrWards Inc. poté, co mu palubní detektory naměřily 1,4 promile na letu Newsland – Digby. „Ještě jednou jedinkrát mi přijde z počítače hláška, že chlastáš nebo fetuješ, a nejenom, že ti zruším licenci, ale zajistim, abys už nikdy, ve svým prašivým životě, neletěl letadlem jinak než jako pasažér!“ Leena Murphy, manažerka lidských zdrojů a shodou okolností Coleova bývalá žena, si servítky moc nebrala. Po jejich neúspěšném manželství na něj byla ještě ke všemu alergická. Prostě ideální kombinace. Nejvíc asi Jamese nakrklo, že změnila jméno sobě i Dickovi, jejich synovi. Takže už žádný Dick Cole, ale Dick Murphy. Tím odstranila ze světa to jediné, na co byl James pyšný. Tedy až do minulého týdne. James labužnicky zacinkal kostkami ledu ve své whisky a jen tak pro sebe se usmál.

Její jméno bylo Lora Jacobson a průkazka, kterou prostrčila dveřmi jeho bytu, byla stejně dokonalá jako celá Lora. UPVK – Úřad pro potírání vzdušné kriminality, byl elitní oddíl Letecké policie, který zřídil kongres poté, co se provalilo, že polovinu munice, kterou Letecká policie použivá, dodávají oni – Piráti. Ekonomická krize a zdvojnásobení daní způsobilo praktický krach většiny podniků v protektorátu. Piráti ale daně neplatí, takže převzali všechny objednávky a jejich byznys se prakticky přes noc zdvojnásobil. Lora Jacobson byla z divize Pašování a od chvíle, co se James opil a přivedl si domu otylou sekretářku sekčního šéfa, to byla druhá žena, která bezplatně překročila jeho práh. Byla ze všech jednoznačně nejkrásnější, ale narozdíl od těch předchozích, to nebyla ani štětka, ani opilá sekretářka dlouhodobě bez přítele. Jen vstoupila bez vyzvání dovnitř, James se trochu zastyděl, protože uklízení byla jedna z posledních věcí, které věnoval své úsilí. Ale co, kdyby se ohlásila, nakopal by bordel do míst, kde není vidět. Místo toho ho vytáhla z postele v sobotu v 7:29 a neobtěžovala se ani tvářit se rozpačitě. Lora Jacobson byla studená jako klika od mrazáku a stejné přátelská. „Mám pro vás nabídku a pevně věřím, že ji neodmítnete, pane Cole.“ Druhou část věty skoro vyplivla, jako když kousnete do zralého jablka a u jádra se skrývají černé drobečky v červí chodbičce. „UPVK Vás vytipovalo jako vhodného…a ehm…jediného možného kandidáta na tento delikátní úkol. Bohužel času je málo a Piráti jsou po sérii našich útoků nedůvěříví. Změnu i na pozici druhého pilota, by mohli považovat za past a akci přesunout. Vzhledem k tomu, že dostat se jim do kožichu je čím dál těžší, nechceme nic riskovat.“ Lora Jacobson se neobtěžovala, setřásla z jediné použitelné židle mé pohozené oblečení a předtím, než pokračovala, se pohodlně usadila. „Piráti jsou drzí, jako stájové opice. Nestačí jim, že zásobují celý protektorát leteckým benzínem, deriváty ropy, hnojivy a oleji, ale bez skrupulí se derou i do potravin. A potraviny, jako možná víte, pane Cole, jsou narozdíl od ropných produktů součástí státního transportního monopolu. POkud začnou pašovat potraviny, v jednu chvíli si lidé položí otázku, zdali vůbec potřebují stát, protektorát, policii a zdali vůbec potřebují UPVK. A to nesmíme dopustit.“ Dokončila poslední větu a zapíchla oči do Jamese, který se od jejích příchodu ještě nestihl vzpamatovat, a stál s rukou na spínači dveří. „Mno madam, vaše průkazka sice vypadá pravá a evidentně netrpíte přehnanými ohledy na lidi, které vytáhnete z postele, ale vo čem to tu ksakru mluvíte?“ Netušil, kde v sobě vzal odvahu, ale ta poslední věta zněla skoro přesvědčivě. „Pane Cole, jste druhý pilot společnosti AirWards a máte dnes v 14:35 středošelvského času letět transportním letem QA553 z Druhého Quebecu do Illinois“? zeptala se, aniž by na jí Jamesova replika udělala nějaký dojem. „No, jo.“ Prohlásil rezignovaně, ale nesedl si. Někde četl, že stojící má proti sedícímu určitou psycholockou převahu. Ne, že by se tak cítil, ale něco mu nedovolilo se posadit. „Pak pro vás mám, i přes mou nelibost, velmi delikátní úkol. Já osobně, aby mezi námi bylo jasno, s vaším zainteresováním nesouhlasím, nejste školen a z vašeho profilu je jasné, že jste abstinující alkoholik, který v životě nic nedokázal a nejspíš ani nedokáže, ale bohužel moji nadřízení mi dali přímý rozkaz vás zrekvírovat.“ Slovo „zrekvírovat“ Jamesovi poletovalo hlavou a snažilo se najít v dostupném slovníku cizích slov ten správný překlad. „Vidím, že můj odhad vašeho intelektu byl přesný, takže vám to přeložím do běžného jazyka. Potřebujeme od vás, abyste zabránil infiltraci Pirátů do palubního počítače transportního raketoplánu II. , který máte dnes, jako druhý pilot, pilotovat. Pro tuto misi budete vybaven a v rámci omezeného času vyškolen.“ Jeho rádoby převaha plynoucí z pozice stojícího v tu ránu vyprchala a James se s žuchnutím posadil na roh postele. Měl totiž v bytě jen jednu židli. „Že bych včera tolik pil?“ Pokusil se o vtípek, ale Lora zareagovala dost podobně, jako kdyby zkusil zavtípkovat před automatem na kafe. „Pane Cole, chápu, že to pro vás je překvapivé, ale stát…protektorát vám bude velice zavázán, pokud pro nás tento úkol zajistíte. Pokud budete úspěšný a raketoplán dorazí na místo určení aniž by byl infiltrován Pirátským sledovacím softwarem, dokonce od nás dostanete odměnu. Pro začátek vyčistíme váš Rejstřík a za druhé se na vašem děravém bankovním účtu objeví kulatá suma 5000 protektorátních goldenů. Zároveň budete přesunut do sekce I. a vaše certifikace bude upravena tak, že po pěti běžných letech změníte pozici na prvního pilota. Sekce 1, jak možná tušíte, vám zajistí přesun do podstatně vyššího ubytovacího standardu, než jaký si dopřáváte aktuálně.“ James byl rád, že sedí. Tohle všechno bylo jak sen. Ambice na pozici prvního pilota pohřbil už hodně dávno mezi panáky whisky a od rozvodu a posledním problému s pitím, byl rád, že si zachoval alespoň fragmenty, které z jeho kariéry zbyly. „Já ale…“ James se snažil dát myšlenky dohromady, všechno to znělo tak…lákavě…ale něco mu nezabraňovalo cítit silnou míru podezřívavosti. Proč by mu někdo nabízel TOHLE? „A co po mne chcete?“ Dal do kupy konečně větu, která mu chyběla jako druhá strana rovnice, jejichž první část právě vyslechl. „Už jsem si říkala, jestli se vůbec zeptáte.“ S pohrdáním v hlase prohlásila Lora. „Není to nic složitého. Dostanete ode mne Interní kódovací scanner, který propašujete do raketoplánu, připojíte a budete celou cestu monitorovat. Hned jak scanner identifikuje pokus o infiltraci, najdete parazita a zlikvidujete ho. Pokud nenastanou komplikace, měl byste to zvládnout…. i vy.“

O dalších třech hodinách už James tolikrát přemýšlel. Lora Jacobson ho během nich kompletně „nabrífovala“, zasvětila do celé situace, naučila ovládat „štěnici“, vysvětlila, jak ji napojí na řídící počítač raketoplánu, jak pozná, že se někdo snaží infiltrovat systém. Zároveň dostal Gretu IV. Pod poetickým jménem se skrývala taktická útočná reflexivní „zbraň“, která dovedla deaktivovat elektrické obvody a stejně tak vypálit díru do člověka. Záleželo jen, na jakou intenzitu byla nastavena. Ještě 20 minut poté, co James potvrdil kontrakt s UPVK a Lora Jacobson odešla, hleděl do prázdna a říkal si, jestli se mu to všechno jenom nezdá. Nebýt toho, že mu nechala malý datový disk, na kterém bylo vše, co mu v průběhu tří hodin říkala, asi by si šel zase lehnout a ten podivný sen zaspat. Do letu zbývaly čtyři hodiny a James se přistihl, že přemýšlí, jaké to bude sedět v prostornějším křesle prvního pilota. Ano, to byla první chvíle, kdy se mu v hlavě usídlila ona. Naděje. Ta potvora nevděčná. To ona způsobila, že Jamese ani nenapadlo se ptát. Ptát se na všechno, co bylo důležité. Ptát se na otázky, které začínají „proč“ a „jak“ a taky „čím“ a „který“, prostě používat větného uskupení s otazníkem na konci. Ptát se, dokud měl v bytě tu zatracenou Loru Jacobson a ona mohla odpovídat. Ale to on ne. To on dělal, že je mu všechno jasné a že to bude brnkačka. „Brnkačka!“, i tohle slovo použil. Měl ho ten pohled varovat. Pohled, který mu věnovala Lora Jacobson, ta ztělesněná profesionalita klonovaná s odstupem. Ten pohled vypadal skoro jako plný…soucitu. Soucitu? Že se nad tím tehdy nezamyslel. Ale to už jsme zas u té naděje, která zmanipulovala jeho zdravý rozum a způsobila, že jeho instinkty, jestli nějaké tou dobou ještě měl, si vzaly dovolenou.

III. terminál Cargo letiště v Druhém Quebecu byl umístěn bokem od hlavní dálnice, ve které tu v osmnácti paralelních pruzích dnem i nocí proudily transportéry. Převážně osobní transportéry, ale vzhledem k problémy s piráty, začaly některá odvětví znovuobjevovat pozemní transport. Šestý pruh byl tedy před pár týdny zablokován pro velkoobjemové transportéry, které místo lidí vozily věci a materiál. Jak neefektivní. James byl nervózní a to velmi. Celou cestu k terminálu se pokoušel vzpomenout si na každé slovo, které mu Lora říkala. Jak umístit elektroniku a hlavně GRETU, aby prošel detektorem, jak oba přístroje opětovně zapnout, v jakém případě vytáhnout kartu dočasného asistenta UPVK, kterou mu dala spolu s ostatními věcmi, kdy ji v žádném případě nevytahovat atp. Všechno se mu to v hlavě slévalo a výsledkem byla hmota, která ho děsila. Spolu s odlivem cestujících a letů z terminálu se naštěstí odlila i míra bezpečnosti, takže tělový scanner, pro změnu, nefungoval a Jamese tudíž nikdo neobtěžoval osobní prohlídkou, která v takových chvílích byla na místě. Jorge, který byl na III. terminál přeřazen po nějakém průseru, na něj jen mávnul a poslal ho dál. Šetří si svoje špinavé pracky na nějakou kočku, pokud by byla šance, že se objeví na druhém bezpečnostím bodu III. terminálu Cargo. V šatně se James nasoukal do své elastické a notně ošoupané kombinézy s logem Airwards a v propocených dlaních si pohrával se scannerem a Gretou. Oba přístroje byly kupodivu malé, takže je nakonec nacpal do jediné kapsy, co overal měl, sebral svůj kufřík a vyrazil. Vyrazil na misi.

V pilotní kabině bylo velké krásné sedadlo, do kterého James nezamířil. To patřilo prvnímu pilotovi, otylému a páchnocímu Jeffrey Bulogovi. Tento odporný živočich čerpal posledních několik let ze zašlé slávy svého majstrštyku, kdy se mu povedlo přistát s porouchaným raketoplánem IV. třídy zrovna, když vezl nějaké zatracené orgány a přístávací plocha byla plná reportérů. Ještě teď si James vzpomínal, jak se Jeffreymu v televizi lesklo čelo. Dodnes je jeho skřínka plná hologramových kopií článků s titulky typu „pilot-zachránce“ nebo „ojedinělý kousek v oblasti pilotáže“. Pche. Už posledních pár let všechny lety lítal James a ta bedna špeku se jen rozvalovala v sedadle prvního pilota. Ale ne dlouho, Jeffrey, ještě tenhle let a budeš se muse zas naučit kontrolovat náklad, fixovat povolené kontejnery a hlavně semtam zvednout prdel z křesla. Jeffrey tu samozřejmě ještě nebyl. Navykl si do pilotní kabiny nakráčet až těstě před startem, až dávno poté, co se „někdo“ postaral o všechny předstartovní procedury. Jak to Jamese vytáčelo a jak byl dnes, po hodně dlouhé době, vůči této nespravedlnosti imunní. Částečně byl nervózní a částečně za to mohla ta…naděje, která mu dovedla v mozku vytvářet představy, ve kterých je on prvním pilotem a Jeffreyho lopotícího se v nákladním prostoru. Překontroloval senzory a při rutinní obchůzce kontejnerů napojil Scanner do portu, kam se obvykle zapojuje jistící kabel od kontejnerové řady. Udělal to až uplně vzadu, pro jistotu. Ne že by hrozilo, že se objeví ještě někdo, třeba první pilot, na kontrole. Ne, to opravdu ne. Ale připadal si klidnější, když nebyl Scanner tak jednoduše k nalezení. Po návratu do kabiny mu odér vznášející se ve vzduchu prozradil, že jeho parťák je už na svém místě. Tělní pachy ředila pouze vůně čerstvého presa, které si Jeffrey vždy nosil. „Tak jak to vypadá, parťáku?“ pokusil se Jeffrey o kamarádský tón. „Všechno v pohodě, ve čtyřce zas nějakej živej kontraband a šestka a sedmička zůstanou inaktivní.“ odpověděl suše James. „Oké, oké, tak jdeme na to“ prohlásil velitelsky Jeffrey a zahájil startovací sekvenci. Raketoplán vyroloval do startovací pozice a po chvíli vyrazil kolmým startem z doku. Hned jak dosáhl potřebné výšky, motory se překalibrovaly pro horizontální let a vyrazily směrem k cílové destinaci. „4 hodiny 18 minut do destinace. Autopilot aktivní.“ ozvalo se z reproduktorů. Jeffrey se odpoutal, nasadil si brýle a zahájil svůj klasický maratón sledování bezduchých seriálů. James otočil křeslo tak, aby zakryl malý displej, který ukrýval v dlani. Byl to displej, na kterém mohl číst výsledky Scanneru, které mu posílal informace o stavu interního počítačového okruhu. Vše v pořádku, systémy fungují. Hypnotizoval displej a čekal. Tři hodiny letu uběhly a displej stále ukazoval bezchybný stav.

První vibrace ho vyděsila. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je. Seděl v křesle druhého pilota a nejspíš usnul. Druhá vibrace mu zapředla do dlaně. Scanner, uvědomil si. Rychle pohlédl na displej, který se změnil z běžné modré barvy do červené. To samo o sobě nevěstilo nic dobrého. Druhou věcí, na kterou radší nepomyslel, bylo, jak dlouho už červená svítí. Jestli něco Lora zdůrazňovala, tak to byl okamžitý zásah IHNED poté, co scanner útočnika zastihl. James si opatrně odpoutal pás, zvedl se z křesla a potichu kráčel z pilotní kabiny. Ne, že by jeho parťáka mohlo něco vyrušit, ale byl tak nervózní, že nechtěl nic riskovat. V tu chvíli si uvědomil, že je fakt rád, že scanner pouze vibroval a nezačal třeba vyhrávat nějakou varovnou melodii. Ta by mohla tlusťocha vyrušit z letargie. Zavřel za sebou dveře od pilotní kabiny a sledoval displej. První číslo ukazovalo svazek optických kabelů, druhé číslo ukazovalo typ montáže svazku a to poslední, to pak Jamesovi napovídalo, kam se má vydat. Na displeji svítíla bílá čísla 19P-44-223. 19P byl modrý optický svazek, který zajišťoval komunikační protokoly letounu, to Jamesovi přišlo logické. 44 je pak kód umístění instalační šachty v trojité podlaze raketoplánu a 198…to ho zarazilo…je kontejnerová místnost. Osobně čekal, že pokud by se on chtěl napojit neviditelně na raketoplán, dělal by to zvenku. Hlavní kontaktní a servisní port letounu byl vybaven interfacy pro všechny komunikační svazky všech systému lodi – takže taková all inclusive varianta. A odnavigovat a stabilizovat na spodní straně obřího plavidla pulsní kluzák nebo vzdušné sáně nemohlo být tak složité. Scanner znovu zavibroval a přerušil Jamesovi tok myšlenek a znovu se mu v hlavě přehrála věta, ve které Lora klade důraz na rychlost. Strčil scanner do levé kapsy a z pravé vytáhl Grétu. Otevřel jistící klapku a zasunul ji do útrob přístroje. Po chvíli se na boku postupně rozsvítily tři zelené a jedna modrá dioda. Indikátor plného nabití signalizoval tři pulsní střely a jednu impaktní. Pulsní střela měla pět stupňů intenzity a James docela dobře chápal, jak funguje. Pro aktivaci impaktní střely sloužilo tmavě rudé tlačítko z druhé strany zbraně. O něm mu Lora řekla až na jeho dotaz, jeden z mála, které jí položil. „Impaktní střelu potřebovat nebudete a pokud říkám, že ji nebudete potřebovat, říkám tím, že ji v žádném případě nepoužívejte. Ve vaší zbrani jsme ji nechali deaktivovat. Jste amatér a mohl byste nadělat víc škody než užitku“. „Slepice“, pomyslel si James a díval se na modře svítíci tlačítko. Hlavou se mu honilo, jestli to znamená, že je střela deaktivovaná, nebo nabitá a co asi tak může umět. Přepínač každopádně nechal pod krytkou, otřel si zpocené dlaně do kombinézy, z hluboka se nadechl a vyrazil k poloze 223, mezi obří kontejnery.

Každá sekce lodi byla oddělená posuvnými dveřmi, ve kterých bylo malé třívrstvé okno. Světla se před Jamesem automaticky rozsvicela a on otevíral dveře hlasem. Stačilo použít jeden z 49 výrazů pro „otevřít“ v některém z jazyků, na které byl systém naprogramován. James se v začátku své kariéry bavil tím, že slova záměrně komolil a zkoušel, jak dobře si inženýři poradili se systémem na rozpoznávání hlasu. Poměrně mu pokazili radost, protože dveře reagovaly i na povely vyloženě zamumlané…dveře se poslušně otevíraly i na výrazy typu „utvřít“ nebo „otřít“. Prvních pár letů ho bavilo vymýšlet stále nové a nové tvary, ale systém byl moc chytrý-nebo moc hloupý, tak s tím brzy přestal. Ruce se mu potily a ve chvíli, kdy stál před dveřmi do velkého kontejnerového skladu, si je znovu otřel do kombinézy. Narozdíl od předchozích dveřích, tady ještě zapnul klimatizační systém. Kontejnery nepotřebují dýchat, tak po jejich naložení a kontrole v sále vypínala klimatizační jednotka. Slyšel, jak vzduchotechnika mocně nasála vzduch a začala plnit sklad. Červené tlačítko na dveřích se po chvíli změnilo na zelené a tím se aktivovalo hlasové ovládání dveří. James chvíli stál a koukal skrz okno, ale neviděl nic, jen řadu kontejnerů sahající až nakonec 40m dlouhého kontejnerového sálu. Měl divný pocit, jako kdyby mu něco mělo každou chvíli dojít, ale když se nic nedělo, řekl si, že je asi jen nervózní. „První třída, novej bejvák, slušnej vohoz a pěkná kočka v posteli“ zamumlal si, aby si dodal odvahu, a pak řekl nahlas „utřít“.

Kontejnerový sál zabíral většinu raketoplánu a mezi kontejnery byly rozsestupy cca 1 metr. Středová ulička měla o něco málo víc, ale stejně se v ní cítil James najednou nějak stisněně. Klasický protektorátní kontejner měl pět metrů na výšku, pět metrů na šiřku a dvanáct na délku. Kontejner se dělil na pět nezávisle přístupných slotů, z nichž každý býl separátně zakódován. Menší přepravci si pronajímali jeden kontejter společně, větší firmy jich měli v jednom transportu třeba 6. Sloužily na převoz čehokoliv neživého – od potravin po zubní protézy. Některé kontejnery měly vlastní vzduchotechniku, protože vedle absence vzduchu na dýchání, byla v sále zima neslučitelná s lidským životem. Díky výškám, ve kterých raketoplány létaly a rychlosti, kterou se řítily, klesala teplota uvnitř sálu až na -90 Gerhardtových stupňů, což bylo nějakých -149 stupňů starýho Celsia, jak říkala Jamesova máma, pro kterou byla stupnice tohoto fyzikálního génia nového protektorátu Gerhardta jen moderní blbostí. Pomalu se sunul uličkou a sledoval čísla kontejnerových slotů a u čísla 221 začal našlapovat potichu. Motory raketoplánu byly tiché a vnitřek byl ještě slušně odzvučen, ale na zvukovou izolaci si u kontejnerů nikdo moc záležet nedal a stejně tak klimatizační jednotky hučely nesrovnatelně víc, než v sekcích, kde se mohla pohybovat lidská posádka. Přesto James našlapoval opatrně a v ruce žmoulal Grétu. Opatrně nakoukl do mezery mezi 222 a 223, ale ve škvíře nebylo nic nestandardního. Se stejnou opatrností překontroloval tu mezi 223 a 224 a ani tam nic nenašel. Přední stěna kontejneru byla stejná jako u těch ostatních, takže se James chtě nechtě rozhodl protáhnout se na druhou stranu, tj. až ke stěně. 223ka stála v krajní řadě, takže na ní byl necelý metr místa. Stěna byla zdobená kabeláží, trubkami vzduchotechniky, vedením optických vláken a dalšími provozními nezbytnostmi. Když se James dosoukal až na konec a vykoukl, viděl jen konec kontejneru. Zasunutý v mezeře mezi kontejnery vytáhl z kapsy Scanner a koukal na displej, který tvrdohlavě ukazoval 19P-44-223. „Podlaha“, došlo Jamesovi. V tu chvíli byl v koncích. Jak se může dostat pod kontejner? Co když ten zatracenej elektrickej špión sedí na spodní straně kontejneru

O žádném úspěšném výstupu na vnější plášť letícího transportního raketoplánu James nevěděl. Přesto byl už napůl vsoukaný do skafandru, který měl na sobě naposledy na akademii. Podle tabulky spočítal, že potřebuje celkem 35kg jistících závaží. Ty spolu s magnetickými botami a rukavicemi mají zajistit jeho přilnvost k ocelovému povrchu lodi. Jistící lano, které si cvakl do pásku se závažím, nemělo naviják. Člověka by sice chytilo, takže z lodi spadnout nemohl, ale než by doletěli do destinace, tak by se venku umlátil nebo umrzl. Nejspíš obojí, problesklo mu hlavou ve chvíli, kdy aktivoval vnitřní okruh cirkulace vzduchu a zavřel hledí s tónovaným sklem. Ještě odpojit elektroniku od cargo dveří na břiše raketoplánu a jde se na věc. Gretu, jejíž kontrolky pokojně plály, uchopil James pevně do rukavice na levé ruce…a stříbrnou páskou ji několikrát přilepil, a by mu ji tlak nevyrval z ruky. Čtyři hluboké nádechy, magnetické boty na 30%, aby se vůbec odlepil od země a pak už jen sykot cargo dveří, které zajely do dvojité stěny raketoplánu a otevřely před Jamesem otvor v podlaze. Hukot větru byl brutální, ale Jamesova helma měla naštěstí zvukový filtr. Způsob, jak ze sebe udělat protinožce – tj. postavit se na břicho raketoplánu – promyslel James asi desetkrát. Cargo dveře vysunul zpět na polovinu a pomocí hydauliky je otevřel na 45 stupnu ke dnu lodě. Vytvořil tím první spoiler na raketoplánu a získal tím vzduchovou kapsu, kterou dveře vytvářely. Sedl si na otvor a opatrně spustil nohy dolů. Tlak větru byl i tak silný, ale dalo se to vydržet. Pokud by neblokoval přímý proud vzduchu improvizovaným spojlerem, tlak by mu nohy nejspíš utrhl v kolenou – v tom lepším případě. V tom horším by ho vyrval ven z lodi. James ohýbal nohy a posouval zadek kupředu tak dlouhou, dokud patami magnetických podrážek necvakl od břicho raketoplánu.V tu chvíli mu došlo, že tohle opravdu není dobrý nápad. S trochou úsilí vytáhl nohy ven, odstrojil se a pak jen ve slipech chvíli přemýšlel. Myšlení nikdy nepatřilo k aktivitám, kterým se věnoval dobrovolně, ale tentokrát šlo o hodně. Před startem se dělá elektronická deratizace, takže ten šmejd na povrchu být nemůže. Do cargo prostoru nakládala kontejnery automatika, takže tam ho dostat je skoro nemožné. Ze všeho zůstala jen jedna možnost.

Otevřít zákaznický kontejner je nejhrubší poušení etiky přepravce. To se jednoduše nedělá a nedělalo a právě na to nepochybně piráti sází. Do uličky k tomu „správnému“ kontejneru se James dostal rychle a přístupový kód 1. třídy vyloudil na displeji otevíracího mechanismu zeleně žhnoucí souhlas. To se bude Jeffrey koukat, až si ho pozvou na kobereček kvůli použití nouzového kódu pro vstup do zákazníckého kontejneru a on bude vysvětlovat, že je nevinen, že v té době spal ;) Hydraulika dveří kontejneru zasyčela a dveře se otevřely. James si pomalu zvykal na temnotu vnitřního prostoru kontejneru, do kterého usilovně zíral a čekal. A v tu chvíli to Jamesovi došlo. Kontejner je prázdný. Rozsvítil baterku a začal prohledávat kontejner kousek po kousku. Nic. Když procházel již potřetí stejným prostorem, byl v koncích. „To přece není možný, musí tady být, hajzl jeden!“ protlačil mezi zuby James při své čtvrté obchůzce vnitřkem kontejneru. Prázdný kontejner nikdo neposílá, při dnešních cenách přepravy. TOhle prostě musí bejt jen zástěrka něčeho většího. Jenže kde ten šmejd je, když ne vevnitř! Nedá se nic dělat, extrémní situace vyžaduje extrémní rešení. Jestli si James správně nastudoval na jednom military diskusním fóru, zbraň s impulzními střelami je takový kapesní EMP – elektromagnetický puls aneb náhle pohybující se magnetické pole. Jednim z efektu je kompletní vyřazení všech elektronických přístrojů v dosahu. Dosah hračky, kterou měl James v ruce byl od 5-50m, plus mínus. Nesměl to ale přehnat, aby netrefil i elektroniku raketoplánu. To by byla mela. Dva dílky z pěti by měly stačit. Kdo vymyslel časovač výstřelu musel myslet přesně na situace, jako je tato. Ležící Gretu na podlaze kontejneru opustil poslední paprsek světla ze zavírajících se dveří. James vyrazil z místa činu maximální rychlostí, kterou byl schopen vyvinout. Bohužel netušil, kolik času má, neb do tajů trigger timeru ho blahosklonná Lora nezasvětila. Vyrazil podel kontejneru a poslední co si pamatuje byla myšlenka, že chtěl okamžitě odbočit směrem k východu.

Probudilo ho chrápání. Třeštila mu hlava a pravou ruku měl staženou v pěnovém pouzdře. Chvíli mžoural kolem na nemocniční vybavení a pak si všiml zdroje zvuku. Vedle postele seděl na židli, ve své obézní celosti, Jeffrey Bulog. Chrápal a z koutku mu odkapávaly sliny na uniformu. Nebylo to ale jeho klasicky umaštěná uniforma prvního pilota….Jamesovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že hledí na frčky víceadmirála flotily. Do jakého strašného snu se to probudil! Tohle musí být peklo. Signalizační jednotka u jeho postele v tu chvíli zapípala a přerušila Jeffreyho mocný chrápot…až se probral a tupě zíral na Jamese. „Ale ale, kdopak se nám tu probudil?“….promluvil přes sliny Jeffrey a vytáhnul přístroj z elektriky. „Co se stalo?“ zamumlal James, ale Jeff ukázal posunkem na usta a začal tiše hovořit. „Tak milej zlatej, nevím v čem si jel a cos dělal u kontejnerů, ale nějak se ti povedlo na pár sekund vyhodit elektroniku celýho raketoplánu. Jenom díky tomu, že jsem ho řídil JÁ, se nestalo nic tragickýho a zvládli jsme přistát na vojenským letišti. Technickej tým pak našel v jednom kontejneru nějakou vojenskou hračičku a jelikož NĚKDO ten kontejner pět minut před výpadkem otevřel MOJÍM kódem, málem mně zavřeli, ale to jen do chvíle, než v tom kontejneru, resp v jeho stěnách, našli zatracenej špiónskej počítač, kterej se snažil zavirovat celej přepravní systém – ale ten elektrickej puls ho rozmašíroval na cimpr campr. Rázem se ze mne stal hrdina…a já po chvilce kápnul božskou o tom, jak jsem měl podezření, tak jsem tam šel a v kontejneru našel tu zbraň a napadlo mne, že budu riskovat vlastní život pro blaho lidstva. Neříkám, že mi to celý sežrali a asi bych v jednu chvíli skončil, ale jen se objevili novináři, hned se zjistilo, kdo je nový hrdina dne. Pak se policajti přestali ptát a vypadalo to, že jim někdo šlápnul na kuří voko. A ty, malej šmejde, můžeš bejt rád, že jsem tě po tom akrobatickým kousku posbíral v kontejnerový místnosti a odnes na záchod. Takže v tomhle hrdinským eposu hraješ taky svojí roli.“ S tím podal Jamesovi elektronický plátek, na kterém hlavní článek zněl „Hrdina odvrátil katastrofu, zatímco druhý pilot četl na záchodě.“ Hned jak se dáš dohromady, tak tě čeká výslech a já ti garantuju, že pokud mne podrazíš, tak si mohu vzpomenout na to, že jsi před letem měl na ruce nějakej novej podivnej přístroj a choval ses velmi nervózně. A takový slovo hrdiny má svojí váhu.“ Uchechtl se Jeffrey a vtiskl Jamesovi do ruky rozbítý scanner, nebo to, co z něj zbylo. Pomalu se zvedl a kráčel pryč…gesto uzamykající jeho ústa mluvilo za vše. Těsně předtím, než otevřel dveře nemocničního pokoje povídá – a gratuluju k povýšení, „záchodovej“ kapitáne.

James chvíli nechápal, ale pak si všiml, že na křesle, ze kterého Jeffrey vstal, leží zmačkaná uniforma prvního kapitána s leštěnou jmenovkou James Cole. James si lehl na polštář, zavřel oči a slíbil si, že první, co si dá v letištním bufetu v Doorway, bude dvanáctiletá Chivas Regal a zavolá, po dlouhé době, Dickovi.

(napsáno někdy v roce 2012 – korektura by MIC :)

One thought on “Povídka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..