Jak jsem se stal terapeutem metody RUŠ

Categories Metoda RUŠ

Není tomu tak dávno, vlastně to není ještě ani rok, co jsem byl na dně. Opustila mně moje snoubenka, ve firmě se mi nedařilo a bylo pro mne těžký hledat ve svém snažení nějaký smysl. Tak jsem udělal tři věci – začal jsem cvičit, začal jsem psát a rozhodl se, že konečně najdu způsob, jak se dám dokupy.

První terapie

Od dvou svých kamarádů jsem se nezávisle dozvěděl o Metodě RUŠ a tak jsem zkusil jít na terapii. Podle xichtu jsem si na webu mezi terapeuty vybral Slávka a dorazil k němu. Neřekl mu pomalu ani jméno, utnul ho, když mi chtěl něco o metodě povídat s tím, že o ní nic vědět nechci a začali jsme. Po 5,5 hodinách jsem otevřel oči a já byl dost vedle. Za prvé mně děsilo, že to na mne zafungovalo, a to i přesto, že jsem nevěřil, že mi to může pomoct. Za druhé jsem opravdu už neměl nepříjemný pocit, když jsem si vzpomněl na naše, jak se hádají (což bylo to, co jsme řešili). Za třetí jsem v průběhu terapie regulérně našel vzpomínky na období, kdy jsem byl u mámy v břiše. Tomu poslednímu jsem odmítal uvěřit přesně do doby, než jsem se tam ve vzpomínkách dostal.

Po terapii jsem seděl v autě asi půl hodiny a marně se snažil pochopit, co se mi to právě stalo. Pak jsem nastartoval a vyrazil domů.

Druhá terapie

Podruhé jsem se vydal ke Slávkovi najisto s tím, že dorazíme to, co jsme posledně nestihli. Bohužel jsem se ten den pohádal se svou milou a na terapii dorazil v dost rozhozeném stavu. A místo, abych to Slávkovi řekl, dělal jsem, že nic a pokračoval v „čištění“ vztahu s rodiči, tátou. Po 4 hodinách snažení jsme terapii ukončili s dost rozporuplnými pocity a jelikož Slávek viděl, že nevypadám moc spokojeně, navrhl mi, jeslti nechci jet na kurz Metody RUŠ. Tehdy jsem mu poděkoval a šel. O kurzu jsem moc nepřemýšlel a byl jsem zklamaný, že to nezabralo.

A pak jsem si jeden večer řekl, že to zkusím. Byl prosinec 2013 a já se přihlásil na, první volný, dubnový kurz.

Od té chvíle jsem odpočítával každý den, jako bych tušil, že jsem udělal to nejlepší, co jsem v tu chvíli mohl.

V mezidobí jsem se facebooku díval na fotky z kurzů a ač mi lidé na nich přišli nějak moc batikovaní, rozesmátí a až moc happy, byl jsem ve stavu, ve kterém jsem byl ochoten udělat cokoliv. Cokoliv, aby mi bylo už konečně fajn, abych byl už konečně v pohodě a našel ve svém životě klid – a ne klid v hrobě, ale klid v životě a všech jeho podobách.

První kurz – RUŠ 1 /duben 2014/

Emailové instrukce k prvnímu kurzu obsahovaly informace o tom, že se bude jíst pouze bezmasá – vegetariánská strava, že se nesmí konzumovat alkohol a drogy, že je třeba kurz absolvovat uplně celý a že je nutné bydlet v místě konání. To bylo něco pro mne – zákazy a příkazy. Hned jsem si říkal, že takhle buzerují poté, co jsem zaplatil za kurz 9 tisíc a ještě jsem tam ani nedojel. No super, to bude asi partička.

Z neznámých důvodů, asi abych ukázal, jaký jsem karakter jsem nabídl svezení do pléna všech účastníků. Přihlásili se tři, které jsem kolem třetí hodiny odpoledne ve čtvrtek v den zahájení kurzu nabral Na Poříčí před kanclem a vyrazili jsme. Zvířetíce, kde se kurzy konají, jsou jen kousek za Mladou Boleslaví, takže jsme tam za hoďku byli. Po cestě jsem machroval svojí mp3 hudební produkcí včetně písničky Hallelujah v podání Alexandry Burke. To jsem ještě netušil.

Po ubytování na hromadném pokoji, který jsem sdílel s dalšími čtyřmi muži, jsem vyrazil na bezmasou večeři. Koukal jsem do talíře a moc se s nikým nebavil, anebo jo, už nevím. Po večeři jsme se sešli všichni v jedné místnosti – celkem 34 účastníků, autor metody Karel Nejedlý s ženou Evičkou a pět vizuálně velmi odlišných asistentů. Jak jsem se rozhlížel kolem, tak jsem si uvědomoval několik věcí. Asi ta nejděsivější byla ta, že v místnosti byla snad polovina žen 50+, že prakticky všichni asistenti včetně Karla a Evičky byli bosí, že z celého kolektivu účastníků je asi jen 8 mužů a že tu prakticky nejsou lidé v mém věku či mladší. To nám to pěkně začíná.

Karel nás přivítal, pověděl co a jak funguje, kdy se může do bazénu, sauny, jak bude probíhat výuka atp. Pak přenechal slovo dvěma svým asistentům, Maťovi a Simče, kteří nás začali zasvěcovat do toho, jak funguje lidská psychika a jak metoda Ruš. Na konci prvního dne jsem se z dost nepohodlné židle přesunul dolů na koberec, kde jsem byl bohužel blíž všem těm bosým nohám, ale zase jsem se tam mohl líp kroutit. Také jsme dostali první úkol a vrhli se, každý sám, na jeden ze základních vztahů – jednoho z rodičů. Kdo daný vztah měl „hotový“, si měl najít dvojici a pokračovat dál podle skript. Kolem mně to začalo postupně švitořit, jak další a další účastníci končili a hledali si parťáky a já nic. Já seděl na koberci a čistil jak zběsilej. A nešlo mi to. Seznam věcí k čistění mi rostl pod rukama a já začínal propadat zoufalství. Když nás odvolali na večeři a u stolu se chichotali moji souputníci a vychvalovali své bodově ohodnocené výsledky, bylo mi jasné hned několik věcí. Za prvé lžou a za druhé kecaj…a za třetí mne dost serou. Po večeři jsem se jak zbitej pes vrátil a chtěl to doklepnout, ale nedostal jsem příležitost – byla výuka až do deseti do večera.

Ve své ponuré náladě jsem také špiónským okem pozoroval jak lektory tak asistentky při výuce a nevěřil, svým očím. Dvě asistentky vypadaly jak čarodějnice (malá a velká), jeden asistent s tmavými kruhy pod očima a pivním bříškem vypadal že spí a další asistentka vypadala v obličeji vyloženě nešťastně a Evička Nejedlá mi byla taky dost nesympatická. Snad jedině Karel mi imponoval, ač jsem z něj měl dost respekt, když se naboso mezi námi procházel nebo s námi vždy na konci dne dělal tzv. kolečko – tj. kdy každý říkal, co si za daný den odnes. Brr.

Na pokoj jsem se doplazil skoro v depresi. Lehl si na postel a nechtěl jsem nic. Ostatní spolubydlíci mně rušili svým kecáním a já chtěl usnout a už se neprobudit. Ale pak se ve mně něco vzedmulo, dal jsem si sprchu a kupodivu se přidal do partičky diskutujících, abych jim mohl barvitě vyprávět příběh své zhrzené lásky korunovaný tím, že mně před nedávnem opustila. To jsem tou dobou dělal docela často. Celý pokoj mi prakticky visel na rtech, jen jeden ze spolubydlících ve chvíli, kdy epická odysea mého zpackaného života vrcholila, začal chrápat. Usnul, hazl jeden! A to nám chvíli předtím tvrdil, že má problémy se spaním! :) To jsou lidi.

Tehdy jsem si ještě myslel, že je lepší bejt nasranej, než smutnej.

Druhý den ráno, v osm (!), se začalo rozcvičkou. Funěli jsme do všech světových stran a já si připadal jak na tréninku karate. Po dofunění a řízené meditaci, kdy mi byla zima na nohy, jsem si dal řídkou ovesnou kaši s banánem a doploužil se do výukové místnosti. Tam řekli, že pokračujeme v práci, a že si máme najít parťáka, i když to své nemáme ještě hotové. A já vyfás pohádkovou babičku! – maminku jedné z asistentek, která se na kurz přišla podívat, co že to ta její dcerka vlastně o víkendech dělá. Měl jsem dojem, že se proti mne celý svět spiknul. Nejenomže mi to, i přes mou nadprůměrnou inteligenci jde jak psovi pastva, ale když by mě z toho konečně někdo mohl vytáhnout, tak dostanu důchodkyni, co neví, která bije. A tak jsem si beznadějně sedl do růžku místnosti naproti cca 70ti leté, šedovlasé, usměvavé a babičkovské Blance a začal se smiřovat s tím, že budu nešťastnej až do smrti.

Ta mne hned zezačátku dorazila tím, že prý má už hotové oba rodiče (omg!) a tak začneme mnou. Zavřel jsem tedy oči a měl pláč na krajíčku (přeháním). Blanka plná elánu začala vést terapií, dělala chyby, pletla to, radila mi, co jsem to vlastně v dětství cítil či zažil a jestli to nebylo náhodou jinak….doplňovala k tomu příběhy z dětství svého a svých ratolestí, vnoučat a známých… a já si říkal, že tohle se může stát jenom mně.

No, a pak ji seřvala jedna z asistentek (její vlastní dcera!) za to, že mi tam vypráví historii jejich rodu a než jsem se stihl oklepat z šoku, začalo to jít. Asi díky pocitu, že zlo bylo po zásluze potrestáno. A po hodině a půl, kterou jsem seděl naproti Blance se zavřenýma očima, jsem měl první dva, ty nejdůležitější vztahy mého života hotové. Díky ní. A v tu chvíli mi byla najednou sympatičtější než kdy předtím :)

A tímhle zpětně-humorným skečem se všechno rozjelo a začlo fungovat. Zbytek kurzu jsem makal jak barevnej, hltal každé slovo, každou techniku, každou finesu, prostě uplně všecko a bylo mi den ode dne líp – tak jak jsem se zbavoval veškerého bordelu. Dokonce jsem se začal radovat a najednou viděl, že na kurzu nejsou jen samé báby nad hrobem, hipísáci, ezoterici a podivná individua, ale že tam jsou fajn lidi. Že obsluha od prvních dnů nepříjemná, je najednou milá, a že mezi účastníky jsou taktéž milí, vtipní a hezcí lidé. Kde tihle byli ty první dny? Netuším :) Asi na jiném turnusu. Stejně tak obě asistentky čarodějnice mi byly najednou strašně sympatické a ani ostatní mi už nepřišli tak divní ;)

Ze Zvířetic jsem odjel až poté, co jsem se rozloučil a objal většinu osazenstva kurzu, nebezpečně jsem se usmíval a říkal si něco jako „no ty vole, to je něco“!

A hned ten večer jsem se přihlásil na květnový kurz RUŠ 2 – bohužel kurz byl už plnej, takže jako 19. náhradník. Ehm…

Po prvním kurzu

Na kurzu jsem si ve finále udělal dobrou řádku známých, až možná kamarádů a díky jedné z nich,  Klárce , jsme se vlastně docela brzo po kurzu sešli s několika z nich, abychom si dohromady něco „porušili“. Stejně tak jsem se vydal na sobotu s metodou Ruš, což je celodenní setkání, kde člověk může pracovat na sobě pod dohledem certifikovaných terapeutů. Jeden víkendovej den jsem tak strávil u Ivanky (dcery výše zmíněné Blanky :)), jejími morčaty, dalšími „rušáčky“ (kódové označení lidí, kteří za sebou mají alespoň jeden kurz metody Ruš) a další asistentkou Karolčou, tj. pod dohledem obou čarodějnic z prvního kurzu :).

Na co nejsem už tak pyšnej je, že jsem po prvním kurzu udělal i dvě terapie – svému kamarádovi, jenomu z těch dvou, kteří mně k Rušce přivedli. Tehdy jsem měl pocit, že jsem sežral šalamounovy podvlíkačky a můžu z fleku pomáhat lidem. Ačkoliv ty terapie nebyly uplně špatný, teda mám ten dojem, tak je jasný, že jsem byl trouba a měl jsem poslechnout Karla a vysrat se na to. Kdyby nás před tímhle vyloženě nevaroval, ale on varoval.

Tohle fakt nedělejte děti, protože po prvním kurzu Rušky to fakt dobře neumíte a nemáte na to. A neměl jsem na to ani já.

Zároveň zpětně vidím, jak setsakramentsky důležité bylo se nejenom začít potkávat s ostatními účastníky kurzů, ale chodit na soboty s Ruškou a zachovávat si tím kontakt s tím, na čem jsem začal makat a přinášelo mi radost. Prostě neztratit kontakt s lidma, kteří se taky rozhodli svůj život zlepšit, protože takhle ve více lidech spíš udržíte odhodlání a naději, že to všecko dobře dopadne :).

Druhý kurz – RUŠ 2 /květen 2014/

Na dvojku jsem se snažil dostat už předtím, než jsem odjel na jedničku. Už tehdy jsem věděl, že na něj chci jet, ale asistentka Hedvika, kterou jsem se snažil přemluvit,  byla neoblomná. Proto jsem se mohl přihlásit až po absolvování prvního kurzu a v té době byla „dvojka“ už plná. Vzal jsem tedy zavděk místem 19. náhradníka a čekal :)

Před kurzem jsem nejenom pracoval s jinejma rušáčkama a byl na sobotě s ruškou, ale taky makal sám doma. Na prvním kurzu mně naučili jak metodu Ruš používat hlavně na sebe, tak jsem to udělal. Poslední tři dny před kurzem jsem si vzal dovolenou a rušil jak zběsilej. A dobře jsem udělal. Kdybych se na to vyprd, tak bych si nemohl další kurz, další techniky a další postup vlastně pořádně užít a vyzkoušet. Takže doporučuju se neflákat, pokud chcete jít v Rušce dál.

Pár dní před kurzem jsem se dozvěděl, že jedu. Wow…jako 19 náhradník? To jsem měl slušnej záměr se zůčastnit :)

Druhý kurz metody Ruš probíhá formou uplně stejně jako první, jen se člověk dozví víc o jednotlivých technikách, naučí se řešit zdravotní problémy a splnit si přání :) Z prvního kurzu jsme byli na „dvojce“ jen dva. Pro většinu lidí to bylo moc rychle (a taky že bylo) ať už z důvodů praktických, časových, nebo finančních.

Migréna, aneb timing is everything

To co jsme se učili bylo boží a mně přišlo, že zvládnu uplně všechno. A pak před nás jedno ráno položili test s otázkami z předchozí výuky. Já namachrovanej, jak všemu rozumím, jsem začal vyplňovat otázky a najednou zjišťuju, že nevím. Chvilku do toho testu mžourám, propadám krapet panice a najednou šup…a začala mi migréna. Ta se u mne obvykle projevovala tak, že jsem nejprve viděl v zorném poli svítíci body – jako když se podíváte do blesku foťáku – ale bylo jich víc. Ze zkušenosti mně pak do půl hodiny začala brutálně bolet hlava, zvedat se žaludek. Jediným řešením bylo jít do horizontální polohy, vzít si dva ibalginy a čekat, až to po několika hodinách přejde. Takže sedím ve výukové místnosti, v ruce test a jímá mne panika – neb si uvědomuju, že zrovna budeme probírat fakt zajímavou věc a já to, díky migréně, proseru. Potím se a zvažuju, co udělám. Vyhraje úprk na pokoj – ale nemám ibalgin, kurňa! Tak, když pak pozoruju sám sebe, jak se pomalu zvedám a odcházím z místnosti, jen z dálky vidím, jak se nakláním k jedné z asistentek s tím, že bych potřeboval s něčím pomoct. Ta se mne hned chopí a bere vedle do místnosti…a vrhá se na mně! :) Klasickým RUŠ přístupem jsme začali řešit mojí migrénu. Je samozřejmě kravina, aby s tím šlo něco udělat, honí se mi hlavou, ale když už jsem tam…zkusil jsem to. Po cca 10 minutách práce mi říká, ať zkusím otevřít oči. Poté, co jsem je otevřel, jsem měl „svítící bod“ přes polovinu svého zorného pole. V tu chvíli jde asistentka pro druhou asistentku a jdou do mne obě. Nacházíme situaci, která je pocitově shodná s tou, která ve mně právě probudila migrénu a čistíme jí. Leje ze mne a nevím, čí jsem. Přitom posloucham, jak vedle v místnosti už dokončili testy a chystají se začít výuku. Asistentky jedou a já přijímám o sto šest. V jedné chvíli slyším z vedlejší místnosti Evičku, jak říká, že buď jsem připravenej se vrátit na výuku, nebo začnou beze mne. Obě asistentky mi tedy situaci dočišťují a říkají, ať teda zkusím otevřít oči a uvidíme. Já je otevřu…a nic. Tím nic myslím, že po zrakových vjemech ani stopy. Doslova nevěřím svým očím a marně pátrám po světýlkách v zorném poli. Nejsou. Vracím se tedy opocenej zpět do učebny, sedám si na zem a jsem zmatenej a zaskočenej, ale v zásadě spokojenej a v klidu můžu fungovat.

Migréna se mi ten den už nevrátila, resp. ona ani nezačala. Něco, co bych považoval ještě ten den ráno za holý nesmysl.

Lepší příklad vyřešení zdravotního problému bych nevymyslel.

Přesto jsem celý zbytek kurzu neustále „číhal“ na to, jestli se migréna nevrátí….neustále jsem měl dojem, že mi zas začíná….až jsem se teda nakonec dočkal a prakticky na konci kurzu se mi objevila – potvora. Ale už jsem se nezačal překvapivě potit ani mne nechytaly záchvaty paniky – jen jsem si šel sednout ven k altánu a nějakejch 15 minut jsem si tam dočistil co jsem v tu chvíli ještě cejtil, že potřebuju. A byla fuč a od té doby se už nevrátila. A nevrátí. Protože se jí už nebojím, protože mám právo ji mít, protože si ji dovoluju mít…a tím nade mnou už nemá žádnou moc.

Po druhém kurzu

Prvních pár dnů po kurzu jsem byl v eufórii. Přistihl jsem se, že nikam nespěchám. Stál jsem třeba na světlech na křižovatce, kam se nacpala auta a celou ji zablokovala a já tam jen stál a koukal. Bylo mi to fuk, nikam jsem se nehnal. Krásný :) Probral mne až za pár dní Spartan Race, kterej jsem uběhnul a tím se neskutečně překonal – a za to, že jsem to dal vděčím i Rušce. Během prázdnin jsem uspořádal dvě setkání u mně, stejně tak se nacpal na chatu ke Kamče. Vždycky to bylo o pokecání, zábavě a času věnovaného Rušce. Ideální kombinace, speciálně v létě. Doladil jsem si zbylé vztahy a hned si mohl v reálu vyzkoušet, jak to funguje. Například setkání s mou bývalou snoubenkou Markétou bylo velmi příjemné a fajn. Neuvěřitelný…za těch pár měsíců taková změna.

25. června jsem zašel na křest Karlovy knížky o Metodě Ruš, kterou dopsal zrovna během kurzu RUŠ 2, kde jsem měl tu čest bejt, a zas nasál jiný než většinový pohled na svět :)

A taky jsem se konečně odvážil a odhodlal napsat o Rušce na svůj blogísek vyčerpávající stať jak moc mi sedla a jak moc mi pomohla, aneb Svatý grál osobního rozvoje :)

Třetí kurz RUŠ 3 /září 2014/

Na třetí Rušku jsem odjel s delší prodlevou, ale cejtil jsem, že mezi jedničkou a dvojkou to byla moc velká rychlovka. Trojka se nese už v odlehčeném režimu, dolaďují se vztahy k penězům, pracuje s rozumem a intuicí a tak vůbec si tam člověk „hraje“. Což je ovšem možné pouze pokud jste v předchozích měsících neflákali. Ale jak je dobře známo, kurzy Rušky přínášejí vždy dostatek podnětů, aby vás něco rozhodilo a rozložilo, abyste si to tam mohli pěkně zpracovat a už to nežít.

A to mi začlo docházet na trojce, když jsem narazil na člověka, který neměl zpracované to, co se obvykle dělá už na prvním kurzu. Obvykle se točil v kruhu a jeho vnimaný posun a zlepšení života bylo zákonitě menší – a stejně tak ochota do toho dál šlapat. Prostě nelze stavět dál na chatrných základech.

Od prvního kurzu jsem chtěl bejt terapeutem. Po trojce se přiznám, že jsem to tak už nevnímal a pokračování dál směrem k terapeutickému výcviku neřešil. Bylo mi fajn a to mi stačilo :)

Ale jak říkám, stejně důležité jako makat a nepouštět to je držet si kolem sebe lidi, kteří jdou stejnou cestou. A tak díky Klárce, která mne zviklala, jsem se pár dní před začátkem přihlásil jako x-tý náhradník na T1 a za dva dny dostal informaci, že jedu. A tak jsem jel :)

První terapeutický kurz T1 /říjen 2014/

Moje odhodlání, těch posledních dní, kdy jsem byl přihlášený bylo tak silné, že jsem nejenom přeskočil mnoho náhradníků, ale také navýšil kapacitu kurzu o dvě osoby :) Na T-jedničku jezdí jak ti, co chtějí být terapeuty, tak ti, co je Ruška zajímá a prostě chtějí víc vědět a umět. Já byl tak někde mezi a kurz jsem si vyloženě užil. Bylo mi fuk, že nás už lektoři i asistenti hodnotí, sledují a posuzují, jak vedeme terapie, jak se orientujeme, jak nas znepokojuje jejich „dozor“ atp. V rámci kurzu jsme si dolaďovali náš vztah k Rušce, naše touhy a chtění pomáhat lidem a dělali maximum pro to, aby z nás jednou mohli být terapeuti, ke kterým bychom sami poslali své nejbližší, a kteří umí vyřešit jakýkoliv problém či vztah.

A já se rozhodl, že se takovým terapeutem stanu. Dlouhá léta jsem fungoval jako vrba, dost jsem se toho naradil a po všech pokusech konečně našel něco, co fakt funguje. A já to chci poslat dál těm, co chtěji zlepšit svůj život.

Prosincový kurz T2 jsem vynechal, to jsem měl sezónu v práci, ale přihlásil se na ten lednový. A jak se kurz začal blížit, nejdřív jsem padl pod záludnou rýmičkou a pak se začal krapet stresovat. Ještě že vím, že nic jako stres neexistuje. Přesto jsem si na přelomu roku dost užil a zas si na moment vyzkoušel, jaké to je se ve svých problémech babrat a neřešit je. Zpětně si říkám, jak je lehké sklouznout zpátky do zajetých kolejí, ve kterých jsem se roky ba desetiletí fungoval a ti přesto, že vím, že to jde i jinak. No ale vnímal jsem to jako upozornění, že nemám usínat na vavřínech a pokud se objeví problém, mám ho vyřešit. A tak jsem se konečně snad po měsíci jednou večer sebral a zbavil se ho, resp. jich.

A v lednu jsem se vydal už popáté do Zvířetic na T2.

Druhý terapeutický kurz T2 /leden 2015/

Ten jsem si užil do sytosti. Jak jsem se rozhodl, že chci být terapeutem a chci na závěr dostat certifikát, už jsem to začal řešit. A jelikož jsem věděl, že certifikát nedostanu v žádném případě za účast, zažil jsem si své. U závěrečného testu jsem se slušně vynervoval, ale nakonec ho udělal napoprvé (bud dílem náhody nebo mojí vyladěnou intuicí) a u pohovoru to pak šlo docela hezky. A po pěti dost dynamických dnech plných pokročilých technik a vylaďování našich terapeutických schopností jsem si sedl do „závěrečného kolečka“ a očekával verdikt. Ač jsem už věděl jak to dopadne, trochu nervózní jsem byl. Ale nebyla to uplně dávačka, protože z 28 lidí jich prošlo jen 18. Nakonec zaznělo moje jméno a já si došel ke Karlovi Nejedlému pro certifikát s mým jménem :)

Tím okamžikem se ze mne stal oficiálním terapeut Metody RUŠ.

10 měsíců

Stačilo, aby se mi život otočil naruby. Aby to dobré zůstalo a to nepotřebné zmizelo. Abych věnoval čas tomu, co pro mne má smysl, trávil čas s těmi, se kterými chci a užival si života přesně tak, jak chci. Těch 10 měsíců je tak krátká doba, přesto je subjektivně vnímám jako alespoň 5 let. V tomto necelém roce jsem toho zažil tolik, co za uplynulá desetiletí. Potvrdilo se mi to, v co jsem vždycky věřil – že změna k lepšímu je možná, bez ohledu na to co se nám v životě stalo a jak moc chyb jsme v něm nadělali. To, jsme svobodné bytosti a můžeme se v každém okamžiku svého života rozhodnout pro to, pro co se rozhodnout chceme.

Znovu na začátku

Je to pro mne ještě dost čerstvý zážitek. Stihl jsem udělat zatím jen dvě terapie, ovšem zatím lidem, kteří za sebou nějaké kurzy Rušky mají. A v těchto dnech pracuju na tom, abych se svou terapeutickou praxí skutečně začal. A chci s ní začít co nejdříve, protože tak jak mi prospělo, že jsem se s průchodem kurzy moc „necrcal“, tak stejně tak mi prospějě začít dělat terapie co nejdříve.

A tím se teprve ukáže, jestli to je a bude pro mne správná cesta, nebo ne.

Ale řekl bych, že jo :)

Terapie metodou RUŠ Praha

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *