Štěstí není pro každého

Categories Láska, Odvaha, Svoboda

stesti

Říká se, že každý z nás se narodí šťastný a není šťastnějšího člena domácnosti, než novorozence. Ale ono tomu tak úplně není, že ano. Ono tu ani tak nejde o to být neustále šťastný – tak jak dovede být šťastný třeba úplný idiot – ale o to, nebýt idiot a dopřát si štěstí i smutek.

I novorozenec, pokud má hlad, nebo ho zrovna maminka nechová, není šťastný. Právě naopak, je krystalicky nešťastný a udělá maximum proto, aby zas šťastný byl. Řve a jen si ho maminka či tatínek vezmou, ztichne a už se culí. Stejně tak, když si po pár letech rozbije koleno, tak stačí odvést pozornost na na větvi sedící veverku a už vidíme v očích dítěte absolutní štěstí zpoza usychajících slz.

A tohle postupně v dospělosti zapomínáme. A čím jsme chytřejší, tím se nám to daří lépe.

Štěstí si nezasloužíme

Jak tak procházíme životem, povede se nám dost nesmyslně osvojit si myšlenku, že si štěstí nezasloužíme. Třeba proto, že není šťastná naše maminka, nejlepší kamarád nebo protože v Somálsku mají děti nafouklá bříška. A tak si štěstí nedopřejeme, ba dokonce bychom se styděli tvářit se šťastně – za takových okolností. A tak si řekneme, že dokud nebudou všechny maminky a kamarádí šťastní a somálské děti obézní, budeme krásně nešťastní, tak jak oni. A tak se taky stane. Je to takový pocitový socialismus, kdy se všichni cítíme nešťastně, ale jsme na tom aspoň všichni stejně. A trochu se zatetelit štěstím si můžeme dovolit jen doma zazataženými závěsy…a to ještě hodně potichu. A kdo vybočuje, je buď blázen, nebo nepřítel a je třeba ho zesměšnit, nebo se ho zbavit.

Bojíme se naděje

Zažili jsme situace, kdy to vypadalo nadějně a pak to nedopadlo. Byli jsme chvíli šťastní a pak nás to semlelo, pád byl strmý a neštěstí se vrátilo s dvojnásobnou silou. Příště si tedy dáme setsakramenskýho bacha, jen se na obzoru objeví možnost být znovu šťastní. Na to radši bacha, kdo ví, jestli to není past jako posledně. Určitě to někde bude mít háček…a pokud ne, tak to je moc dobrý na to, aby to byla pravda. Tak to radši vůbec nepusťme přes práh, nebo to radši co nejrychleji ukončíme.

Jsme realisti

Realismus může vypadat různě, ale dost často je to jen jiný – lepší název pro definitivní ztrátu naděje. Pokud je mi mizerně dost dlouho, řeknu si, že to už lepší nebude…nemůže být. Je to prostě moje realita je třeba se s ní smířit.

A pak ji žiju.  A když se objeví něco, nebo někdo, kdo by mne mohl z mé reality vyvést…viz předchozí bod o naději.

Je totiž bezpečný, bejt realista. Bezpečný a někdy dost smutný.

Jsme otupělí

Jelikož nám není dobře, postupně otupujeme – aby se to dalo přežít. Přesto ale toužíme cítit radost a štěstí….vlastně toužíme po tom cítit alespoň něco. Tak začneme přitvrzovat, protože denodenní život jsme se naučili emocionálně odstínit. Potřebujeme teda víc. Začne to pomalinku třeba tak, že začneme jezdit rychle…až nebezpečně, nebo sledujeme pravidelnou dávku emocí ve filmech a seriálech, nebo si dopřáváme kulinářské zázraky či orgasmus. Jenže velmi brzo nám to nestačí a abychom něco cítili i příště, potřebujeme znova přitvrdit. Příště budeme totiž potřebovat větší dávku, aby to s náma pohlo. Větší steak, víc krve a sexu seriálu, víc koní pod kapotou nebo třeba jinou holku v posteli. Ani ne tak hezčí, jako hlavně jinou, nebo rovnou dvě. A pak třeba zkusíme skočit padákem nebo z mostu do Vltavy…abychom vůbec cejtili, že jsme živí. A bez ohledu na to, jak moc přidáváme plyn, tak to příště zas nebude stačit…

Nevíme, co to vlastně to štěstí je ani kde ho hledat

Když je nám ouvej dost dlouho, zapomeneme, co je štěstí. A jelikož ho chceme, tak ztratíme kontakt s realitou a necháme si nakukat, že štěstí je něco úplně jiného. Velmi často si něco kupujeme, nebo někam jdeme, jedeme či něco zažijeme. Bohužel ve většině případů nám nikdo neřekne, že štěstí můžeme najít jedině sami v sobě.

This slideshow requires JavaScript.

Nechceme být šťastní

To byste se divili, kolik je lidí, co nechtějí být šťastní. Teda, oni by nejspíš chtěli, ale nejsou pro to ochotni udělat moc…a někdy vůbec nic. Vyhovuje jim, překvapivě, jejich ne-štěstí a nenechají si ho vzít. Jen hledají výmluvy, proč tohle či ono nejde.

Co nám tedy stojí v cestě?

Mezi námi a naším štěstím někdy nestojí nic (tj. cítíme se šťastní) a někdy tam stojí naše nepříjemné pocity (tj. necítíme se šťastní). Takže mezi námi a nepřerušovaným pocitem štěstí stojí právě ty nepříjemné pocity.

To co nám v životě vadí, co nás sere, co nás deptá, co nás rozčiluje, co se nám furt a furt děje, co nás straší ze sna, co nás děsí v nás vyvolává nepříjemný pocit. Každý z těchto pocitů jsme jednou cítili poprvé – v tu chvíli vznikl a my jsme si ho zařadili do přihrádky nepříjemný. Kdykoliv se od té doby stejná nebo podobná situace opakuje, máme znova nepříjemný pocit.

Stejně tak to je s naším strachem, komplexy,  fóbiemi, obavami a dalšími pocity, které nám nejsou příjemné.

A co teda s tím?

Potřebujeme si položit dvě základní otázky:

  1. Chci opravdu být šťastný? (ve smyslu vím, že je něco takového možné?)
  2. Jsem ochoten pro to být šťastný něco udělat? (ve smyslu zvednout prdel a začít makat?)

A pokud si odpovíte dvakrát ano, vlastně ANO!, tak máte napůl vyhráno. Ta druhá půlka cesty je najít, kde naše nepříjemné pocity vznikly a jejich příčiny odstranit.

Existuje víc způsobů, jak to udělat. Na mne funguje Metoda RUŠ :)

A pokud si na jednu či obě otázky odpovíte jakkoliv jinak než ANO!, pak váš čas ještě nepřišel a chcete se v tom vašem neštěstíčku ještě chvilku pobabrat.

A na to máte plné právo.

Štěstí totiž není pro každého :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *